O projektu

Ve svém dětství či raném mládí zažily Dcery oddělení od svých rodičů, strach o život svůj i svých blízkých, pocity poníženosti, osamocení, nespravedlnosti, zkrátka diskriminaci v mnoha sférách svého života až do dospělosti... Tyto ženy vyrůstaly často pouze s jedním ze svých rodičů anebo zcela bez rodičů u někoho z příbuzných (příbuzní či přátelé politických vězňů však někdy odvrátili od těchto dětí svoji tvář a děti musely vyrůstat v dětských domovech). Rodiny Dcer se ocitly zcela bez prostředků na společenském dně…

Dcery v letech své školní docházky byly svými pedagogy označovány před ostatními svými spolužáky: “Jsi dcera nepřítele státu” nebo “Jsi dítě kriminálníka”. Jedna z forem jejich diskriminace byla i ta, že tyto ženy nemohly mít vyšší vzdělání než základní (maturitu si eventuelně dodělaly časem formou studia při zaměstnání na některé z průmyslových škol technického směru, někdy se jim dokonce podařilo dosáhnout s velkým úsilím a většinou při zaměstnání vysokoškolského vzdělání). Pouze některé z Dcer řešily svoji situaci emigrací, kde si doplnily vzdělání a částečně zlepšily svoji sociální situaci, avšak ani tak nezůstal jejich život bez poznamenání … Následky politické perzekuce 50. let minulého století si nesou Dcery až do současné doby.

Audiovizuální svědectví – výpovědi dcer politických vězňů v bývalém Československu v období 1948 – 1960 natáčí s třiceti sedmi dcerami politických vězňů od 28. ledna 2008 deset studentů dokumentární tvorby FAMU pod supervizí režisérky dokumentárních filmů, paní Heleny Třeštíkové.
Ze svědectví jedné dcery či sourozenců (které je po natočení dlouhé kolem 3 - 5 hodin) vznikne po sestřihu asi 45 - minutový až 1,5 - hodinový materiál na DVD - tzn. střihem a zvukem bude z více než 150 hodin natočených materiálů zpracováno kolem 50 hodin materiálu o dcerách politických vězňů, a tedy samozřejmě i o jejich rodičích, politických vězních samotných …
Natáčení těchto svědectví je koncipováno jednoduše a největší kvalitu nese výpověď sama ve statickém obrazu.